letecky z Brna/Prahy/Vídně do Ireland West Airport Knock podle termínu, jelikož cílové letiště se nachází ve stejném okrese jako trek.
1. den přílet do Irska, přesun do hotelu před startem treku, a samozřejmě vše, na co bude čas během zbytku dne.
Hotel – Valley Lodge Farm Hostel, Coolaghbaun, Co. Mayo, Irsko valleylodgeaccommodation.com (jde přes Booking.com)
cca 700 kč na hlavu
Nebo – Cullentragh Cottage přímo v Balla, airbnb.com
Trek
2. den Trek, první den Valley Lodge Farm Hostel -> Balla -> Clogher -> Ballintober cca 20 km, https://mapy.cz/s/3oVqb
v cíli je klášterní pivovar, návštěvnické centrum, hřbitov atd.
Ubytování Tranquil Escapes B&B (jde přes Booking.com)
cca 700 Kč na hlavu
3. den Trek, Ballintober -> Aghagower -> St Catherines Bed and Breakfast
cca 15 km, https://mapy.cz/s/3oVsP
Ubytování – +353 98 26812, cena na dotaz, je kousek (3km) od Aghagower, kde je vyhlídková věž s možností prohlídky
4. den Trek, poslední den St Catherines Bed and Breakfast -> Croagh Patrick & Croagh Patrick east far top přechod -> Murrisk cca 17km, https://mapy.cz/s/3oVtj
Prohídka Murrisku, a pak buď ubytování, nebo autobusový přesun do Westportu, kde prohlídka města a ubytování.
Továrna na Whiskey
5. den Továrna na Whiskey
Přesun busem z místa ubytování do města Ballina
běžně odjezd 8:15 z Murrisk, příjezd asi 10:30 do Ballina autobus
Bus jede přes Westport, pokud bychom už byli ve Westportu.
Z Westportu jede i vlak.
V Ballina najít ubytování třeba Simbavati B&B (cca 700 kč osoba).
Plán cesty byl jednoduchý, dojet autobusem do Rousínova, dojít do Slavkova, a ze Slavkova se po obědě vydat zpět směrem na Brno.
Atraktivní cíle – Austerlitz
Myšlenka to byla pěkná, cílů bylo hned několik. Na půl cesty jsme měli vyhlídku u kapličky sv. Urbana nad Slavkovem, která je moc pěkně zrenovovaná, chvilku jsme tam poseděli, celkem těžce foukalo. Dále jsme se vydali dolů do Slavkova, průvodcem nám byla křížová a dosti blátivá cesta.
Dalším cílem byla Vyhlídková věž Slavkov, která se nachází na kraji golfového hřiště. Ta byla celkem vtipná, jelikož jde o stavbu, která vám poskytne rozhled z asi 8metrové výšky, takže vidíte pěkně akorát to golfové hřiště, ale například i ona kaple sv. Urbana pohledem z této věže vypadá pěkně, ač je nad vámi v kopci.
Zastavení v zámecké zahradě umožnilo prohlédnout si tuto pěknou zahradu v její kráse předtím, než vypukne jaro, což je sice trochu bezobsažné, ale i tak svým způsobem zajímavé.
Následoval oběd v Pivovaru Slavkov, který vám doporučím co se týká piva, ale narazili jsme na špatnou směnu, kde by se o kuchařském umění šéfa kuchyně dalo pochybovat. Obecně nám to mírně pokazilo závěr výletu.
Tedy nejlepší je dát si pouze pivo, a nebo nebýt alergik, nemít požadavky na zm. úpravy jídla (např. špagety bez toho sýra) a nedávat si pečené brambory, protože pečené budou spálené ve fritézé, což je dost nechutné. I ta omáčka z lišek byla spíše kořením a vodou spojená mouka, která v omáčce od profesionála nemá v tomto hrudkovitém množství co pohledávat.
pokud se v Brně chcete uklidit z ruchu města procházkou mezi stromy, už Vás nudí okolí přehrady či zoologická zahrada pak mohu vřele doporučit jít se projít Údolím Oddechu do obory Holedná, kde si v závislosti na roční době užijete více či méně kochání se faunou a nejen flórou.
Údolí Oddechu
doporučím jet šalinou, protože tramvaje v Brně nejezdí, na zastávku Kamenolom (linky 1,3,11) a od tam se vydáte přes most nad řekou Svratkou a po žluté turistické značce se právě Údolím Oddechu vydáte směrem na Vrbovec, po cestě vsoupíte do obory Holedná, která je Lesy Města Brna spravovanou mysliveckou honitbou, a nabídne Vám příjemně strávené odpoledne, dopoledne, či denní dobu dle libosti.
Obora Holedná
je přístupná hned z několika stran, z Jundrova od Optátovy ulice, od Kamenolomu na pomezí Komína a Bystrce, ze Svratecké, nebo z Kohoutovic od Myslivny. V oboře je naučná stezka, která vám poví zajímavosti o lesech města Brna dnes i v historii, sdělí vám zajímavosti ze světa zde chovaných Muflonů a Daňků nebo třeba můžete obdivovat divoká prasátka, která jsou zde chovaná.
Je to ideální místo kam si jít zaběhat, jít na procházku, nebo třeba zajít s rodinkou ukázat dětem zajímavá zvířátka.
zorganizovali jsme si malý výlet na Dobře utajenou rozhlednu Járy Cimrmana, která se nachází u Březové nad Svitavou.
Z Brna je to výhodné jet nad celoIDSkové jízdenky, které o víkendu platí pro dvě dospělé osoby, dostanete se tak na velmi přijatelnou cenu jízdného. Výhodné tedy je jet v sudém počtu.
Na to, že výlet jsme udělali koncem listopadu, bylo pěkné pozdimní počasí, část cesty pod mrakem, část cesty na lehce podmáčené lesní cestě, ale nic s čím bychom si nedovedli poradit.
Z nádraží v Březové na Svitavou jsme se vydali po červené, ale jen kousek, protože u první odbočky, která ukazovala k naučné stezce jsme se z červené odpojili. Stezka šla polní/lesní cestou nad Zářečí směrem do kopce, kde když jsme dosáhli na kraj lesa navcholu kopce, již se nám naskytnul pohled na rozhlednu v dáli.
Nyní už nás žádné velké stoupání nečekalo, potkali jsme dva panely s informacemi od okolí řeky Svitavy a místní fauně a flóře,
a šli jsme výletnickým krokem na rozhlednu, která se opravdu oficiálním názvem jmenuje Dobře utajená rozhledna Járy Cimrmana.
Pod rozhlednou je altánek kde se můžete posadit a baštit svoji výletnickou svačinku, kterou jen fajn že jsme měli s sebou, protože brzy jsme se dozvěděli, že v Březové nad Svitavou o víkendu nenajdete otevřenou hospůdku před 15:00. Takže žádný oběd a pivko.
Po cestě dolů z rozhledny jsme šli dál po naučné trase a potkali jsme lanový park, kde jsme se relativně vydováděli, hlavně asi proto, že dřevěné části jak byly navlhlé, tak ještě klouzali, což umocňovalo lehce náročnost dráhy, která ovšem není příliš komplikovaná.
Je ale perfektním zpestřením výletu do těchto končin.
Pak jsme překročili Svitavu, která v Březové připomíná malý potok, a po zjištění, že nikde nenajíme jsme šli přes Březovou na vlak a jídlo jsme dali až v Brně.
Byli jsme se s přáteli projít o víkendu do Zaječí.
Nahrávalo nám počasí, dost možná jsme zažili poslední pěkný listopadový den, protože teď už má být hodně sychravo.
Do Zaječí jsme dojeli vlakem, od vlaku jsme se vydali po zelené do Zaječí, kde jsme obdivovali krásu gotického kostela sv. Jana Křtitele.
Od tohoto monumetnálního architektonického díla, jehož velikost je ještě umocněna tím, že kdykoliv na něj koukáte, tak prakticky koukáte z podhledu, jsme pokračovali po zelené turistické trase na rozhlednu Maják, která je nedaleko. Při pochodování po schodech na vrchol jsem si říkal, že dnes nás to odfoukne, bylo velmi větrno.
Po proohlédnutí si okolní krajiny z vrcholu rozhledny, vydali jsme se směrem k další rozhledně kterou najdete v Zaječí, rozhledně Dalibor.
Rozhledna Dalibor je na fotografii tou bílou věží na pravé straně.
Po cestě jsme také viděli vinaře jak hlídají trsy vína, ze kterého brzy bude víno Ledové.
Rozhledna Dalibor je opravdu zajímavou stavbou, která se nachází v blízkosti Retro Gril Restaurantu a hotelu v Zaječí. Je atrakcí pro místní hosty a musím říct že poskytuje pěkný pohled na okolní krajinu a ze siluety Dívčího hrádku a pod ním se nacházející obce máte dojem, že jste se vrátili do středověku a sledujete opevnění nad městem v předvečer vnešené bitvy.
V Retro Gril Restaurantu (na obrázku) jsme se poté zastavili na Svatomartinské menu, dali jsme si husičku v různých úpravách a ochutnali pár deci mladého Svatomartiského vína.
Až na drobné zmatky v tom kdo co objednal, a někdy v rychlosti personálu jsme byli velmi spokojeni, jídlo bylo prvotřídní a víno bylo dobré. Výlet do Zaječí, nejen za Svatomartiským vínem, mohu velmi doporučit.
vydali jsme se letos s přáteli „na vodu“. Jeli jsme letos řeku Moravu. Vzhledem k faktu, že letos je nehorázné sucho, tak se naše plánovaná čtyřdenní plavba stala dvoudenním turistickým výletem a dvoudenní plavbou.
Turistika
Jeli jsme z Brna vlakem přes Olomouc do Mohelnice. Ze startu nás ráno ještě v Brně potkala průtrž mračen, abychom si po suchu a vedru mohli užít 30 minut deště.
Nicméně jsme se relativně bez problému nalodili do vlaku (nalodili proto, protože jsme měli půjčený jeden raft z Brna).
Po příjezdu do Mohelnice jsme si řekli, že počkáme pár desítek minut na vlak do Lukavice na Moravě. Zjistili jsme, že poblíž nádraží
v Mohelnici se nenajíme, tak jsme si rozbalili vlastní svačinku.
Pak jsme se posunuli do Lukavic, kde jsme vyrazili tzv. hledat řeku. Poponesli jsme raft asi kilometr k řece, a tam jsme se rozdělili na dvě skupiny lidi. Jedni jeli na raftu po řece směr Vila Háj, druhá skupinka šla pěšky po cyklostezce směrem na Vila Háj také.
My co jsme šli pěšky, došli jsme na kemp Vila Háj o něco dříve. Potkali jsme tam dvě velmi milé slečny, které obsluhovali kemp, točili nám Litovel a zařídili pro nás luxusní česnečku a steak.
Slečny nám také řekli, že obchod v nejbližší dědince Třeštině zavírá asi za hodinku, tak jsme se opětovně rozdělili a v menším množství jsme se vydali na nákup nějakých nezbytností.
Vila Háj
Kemp tohoto jména je zajímavý, jak jsem se zmínil výše je tam, nebo alespoň tento rok byla, příjemná obsluha. Navíc místo za stan, se tam platí za člověka, a to bylo pouze 60 Kč, takže celá tato štace byla velmi levná.
Pivo Litovel za cenu kolem 20 Kč je taky moc příjemná cenovka, hlavně když znáte Starobrno za 30 Kč.
Procházka na Bouzov
Druhý den našeho putování ráno, jsme se rozhodli rozdělit na dvě skupiny.
Jednu, která půjde na Bouzov celou – odhadem 20km – trasu a druhou skupinu, která by z Třeštiny jela autobusem.
Byl jsem v té první skupině.
Cesta byla zajímavá, šli jsme přes Třeštinu, pak z Třeštiny po široké krajnici směrem na Mohelnici, kde jsme potkali opravdu zajímavý pásový dopravník, který byl na kámen a štěrk a táhnul se kam zraky dohlédli. Také jsme kolem břehů Moravy v těchto místech viděli hodně italských karavanů s Italy.
V Mohelnici jsme prakticky hned u nádraží uhnuli a nabrali směr na Moravičany a to po pěkné nové cykloturistické stezce a prošli jsme Moravičany až do Loštic, kde jsme se stavili na oběd.Loštice jsou městečko tvarůžků, na ty tam mají dokonce automat podobný tomu, který všude jinde potkáte s různými cukrovinkami.
Z Loštic jsme pak šli lesem a lomem po modré turistické značce až na Bouzov prakticky. V lese nás čekalo zajímavé překvapení ve formě opravdu prudkého stoupání, ale tak už to prostě bývá, když se člověk dobývá na hrad.
Bouzov
moc pěkný hrad, a v podhradí jsme se moc dobře najedli. Paradox celého výletu je, že kvůli skupinám Italů již bylo vyprodáno, takže jsme se po pětihodinové chůzi nedostali dovnitř na prohlídku, ale i tak jsem si zaskočil koupit turistickou známku a několik pohledů, který jsem pak rozeslal, jako tradičně dědovi a do práce, ať je trocha veselo.
Návrat z Bouzova jsme provedli autobusem, už obě skupiny dohromady. V mohelnici jsme se ovšem opětovně rozdělili, abychom s Krollem ve dvou vyčkali na příjezd zbytku naší původní výpravy, který měl dorazit až večer vlakem z Brna.
Pomohli jsme jim pak při cestě z Mohelnice do Lukavic a pak z Lukavic pěšky směrem na Vilu Háj, kde jsme se večer všichni srazili, Cín vytasil kytaru a tak jsme hráli, plkali a zpívali až do pozdních nočních hodin.
Plavba – den první
Dalšího dne přijeli naše vypůjčené lodě, tedy ty jsme si rozebrali po posádkách, naplnili barely věcmi vzali do rukou pádla a vyrazili na řeku Moravu.
Plavba byla vtipná, jelikož se velmi brzy ukázalo, že z Brna vypůjčený raft je v dezolátním stavu a rozpadá se nám pod zadkem, nicméně za občasného poponášení, neustálého dofukování a za občasného Cínova kytarového doprovodu podařilo se nám doplout až do Litovle.
V Litovli jsme pak večer potkali zbytek skupiny, který nám z vesela ujel a šli jsme na večeři, protože už prakticky bylo kolem osmé večerní.
Zde musím důrazně, výrazně a velmi doporučit restaurant Litovelská Záložna, kde se o nás naprosto betelně postarali, jídlo bylo naprosto luxusní, rozhodně musím vyzvednout jejich česnekačku, jejich vývar s knedlíčky a co jsme měl možnost ochutnat – jimi připravené steaky z hovězího masa. Také obsluha zde byla velmi příjemná a schopná, zvlášť v tom, že hbitě dokázali obsloužit skupinu dobyvatelů se do kuchyně v počtu přesahujícím 20 lidí.
V noci nás pak potkala betelná bouřka s vichrem, ovšem počasí to prospělo, jelikož se alespoň trocha ochladilo.
Plavba – den druhý
dalšího dne ráno, zašel jsem se projít v doprovodu kámošky na nákup, po cestě jsme tak měl možnost projít se po 3. nejstarším mostě v České republice, který se nachází právě v Litovli přes řeku Moravu.
Po snídaních jsme se pak vydali přes kus Livovle, na řeku, kterou jsme mohli pokračovat dále, abychom se později opět napojili na Moravu.
Projeli jsme krásnými meandry a končili pak ve starém mlýnském náhonu, kde jsme vystoupili, vrátili lodě, zašli na brutálně dobrý oběd a pomalu se chystali k návratu v Brno.
první červnovou neděli jsme se s vedoucími a s dětmi, kdy vedoucí byli tentokrát v početní převaze, vydali na výlet do Třebíče, u kterého je tzv. Pekelný stezka, která vás zavede na rozhlednu Na Pekelném kopci.
Vlakem do Třebíče
Do Třebíče jsme se navíc vydali vlakem Českých drah s označením R666, což už jako samotné nám přišlo dosti pekelné. Navíc to byla po čertech vtipná náhoda, jelikož tento vlak jsme plánovali termínově, ozn. jsme si všimli až na nádraží.
Když jsme dojeli do Třebíče, tak jsme se rozkoukali kudy kam, a šli jsme od nádraží směrem k autobusáku, kde jsme očekávali že se napojíme na zelenou turistickou značku, abychom mohli doputovat do našeho cíle po té správné cestě.
Pěšky na rozhlednu
Cesta vedla kolem rozcestníku ulic Smrtelné a Hasskova, což také znělo docela čertovsky. 🙂
Po zelené trase od autobusového nádraží jsme šli Libušiným údolím, které nad sebou mělo mostek s pěší cestou a podél trasy údolím se vlekla pstruhůplná říčka.
Naše putování bylo lemováno stromy, takže i v běžně umorném 30° vedru se to dalo ve stínu v pohodě projít. U jednoho z průchozích bodů cesty jsme pak uhnuli na pěšinu mezi poli, kde na nás asi 1,5 km smažilo Slunce, než jsme se zase ukryli pod větve okolních stromů lesa, který již byl na cílovém kopci, Pekelném vrchu.
Rozhledna Na Pekelném kopci
Rozhledna v cíli našeho putování byla naprosto betelná, nebo úžasná jestli chcete, je to pěkná nová stavba, poskytující rozhled na všechny světové strany nad pole, lesíky, remízky, na hrad, na Třebíč, a v dáli i na několik dalších rozhleden. Trasa je vhodná i pro cyklovýlet.
Pod rozhlednou je i přístřešek s lavičkou, který jsme ocenili kvůli stínu a možnosti sníst si tam vrcholovou svačinku.
Tento výlet doporučuji 🙂 a jestli to bylo opravdu do pekelného kopce, se nechte překvapit!
už před několika lety dostal jsem ideu, že bychom mohli s bandou objezdit a obchodit místa a obce se zajímavým názvem.
Obce jako jsou Řitka, Peklo, nebo místa jako je třeba Ďáblova prdel apod.
Vydal jsem se jednu pěknou neděli s přítelkyní na výlet. Z Brna jsme jeli vlakem na Silůvky, kde jsme vystoupili a šinuli si to lesní cestou po modré turistické značce směrem k obci jménem Hlína, která se nachází nedaleko Ivančic. Ve Hlíně se nachází zajímavá stavba, kterou je Rozhledna Vladimíra Menšíka na Hlíně. Vladimír Menšík byl rodákem od Ivančic, tedy proč mu nepostavit rozhlednu.
Foukalo sice více, než byste si přáli na rozhled z rozhledny, ale musím z toho místa všem výhled doporučit.
Samotná stavba je také úchvatným dílem, navíc útroby schodiště jsou lemovány informace o okolí a fotografiemi Menšíka.
Z Hlíny jsme se pak vydali cestou do Ivančic, ke kterým dojdete z té správné strany, abyste sešli do Ivančic po křížové cestě, takže vidíte i něco z kulturních památek.
Na pěknou neděli či jiný volný den můžu tento výšlap doporučit, je to jistě pěkný výlet i pro rodinku s chodícími dětmi.
počátkem března 2015 jsme si s přáteli udělali výlet na Mohylu Míru, a to tak, že jsme se z Brna vydali v doprovodu psa (australského ovčáka) a sportovního kočárku s mladou slečnou v něm, vlakem do Hostěrádek-Rešova, od tam nás čekala za jasného březnového dne 5 km dlouhá procházka směrem k Mohyle Míru po jedné z turistických značek.
Řekl bych, že trasu jsme si všichni užívali, bylo krásně vidět okolí a i radar kopulící se nad krajinou jsme zahlédli.
U Mohyly jsme si pak udělali pár fotek, prohlédli si památeční cedulky u vysázených vzpomínkových stromků a pak jsme se odebrali na spoj zpět do Brna do nedaleké Prace.
Tato námi zvolená stezka byla v pohodě i pro kočárek a trasa nebyla nijak dlouhá, aby byl člověk unaven. Vzhledem k faktu, že se k nám už takhle na počátku března celkem hlásilo jaro, tak jsme si pobyt venku řádně užili.